OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Arnošt Lustig: Lidi nás berou tak vážně, jak si přibližně zasloužíme

VIPosobnosti.cz/Rozhovory

Spisovatel Arnošt Lustig byl významný spisovatel, který zde po sobě zanechal nesmazatelnou stopu. V mládí byl za války vězněn v koncentračních táboře, viděl a osobně pocítil hrůzy, o kterých nám se ani nezdá. Proto snad svět vnímá jinýma očima. Co si myslí o sebekritice,nadhledu či respektu, se dozvíte v rozhovoru, který poskytl exkluzivně magazínu VIPosobnosti.cz.

Jak vnímáš, Arnoště sebekritiku, sebekontrolu. Jak bychom se měli vyhnout chybám?

Sebekritika je schopnost kontrolovat a opravovat sám sebe. Sebekontrola je nutná a vědět, co a jak, také neškodí. Při novoroční večeři u jednoho básníka se podávala polévka v misce s ouškem. Ptal jsem se přítomného knížete, kdy je povoleno pít polévku. Důvod? Nemám občas dost trpělivosti lovit polévku (relativně) malinkou lžičkou. „Podle mé babičky,“ řekl kníže, „pokud má miska dvě ouška, je přímo povinnost polévku pít.“ Ale mě zajímalo pravidlo, ne názor jeho babičky. Vložil se do toho jeden přítomný dramatik: „Víš, Arnošte, ty máš problém. Když já jsem se učil společenskému chování v tanečních na Žofíně, ty ses flákal v Buchenwaldu.“ Nezbývalo než souhlasit. Společenská výchova mně utekla. Čili velice potřebuji sebekontrolu. Učit se. Dohánět. Snažit se. Kontrolovat se.

Když jsem byl mladý, pozval jsem z vděčnosti šéfredaktora Věstníku židovské obce v Praze doktora práv Rudolfa Iltise na svačinu. Otiskl mi totiž mou první povídku. Abych ho uctil, nabídl jsem mu uherák. Obložil jsem mu talíř nakrájeným salámem. Byl mlsný, jedl s chutí a spíš rychle (nenažraně). Nakonec nechal poslední kolečko na talíři. Nevěděl jsem proč. Až mi někdo vysvětlil, že ve společnosti, k níž doktor Iltis příslušel, je to zvykem, aby člověk nevypadal hladově. Skutečný smysl mi dodnes uniká. Existuje nejen slušnost, ale i domnělá povinnost. Ale nechávat poslední sousto na talíři? Není to kapku dekadentní?

Takže, když ses ptala na sebekritiku, nazval bych to spíše schopností opravit sám sebe. Vystříhat se chyb, kterých se člověk dopustil minule. Slabost, proměněná v sílu. Ale neber mě vážně. Jako učitel manýrů stačím tak na ty nejmenší vnoučky. Vystačím si se svým manuálem anglických rytířů ze 14. století: Nečůrat při večeři pod stůl.

Aby si člověk všechno nebral k srdci, je potřeba mít nadhled...

Spíš než nadhled či podhled bych řekl - ohled člověka k člověku. Mít ohled by mělo být hlavním pravidlem chování lidí mezi sebou. Záleží na povaze člověka. Kdo má cholerickou povahu, tomu to nejde, a naopak, kdo je trpělivý a má povahu laně, ten s tím problémy nemá. V hospodě v Čechách říkají, že než někomu vrazíte facku, je dobré počítat do deseti. Těžko bych řekl, kam se zařadit.

Mnoho z nás touží po respektu, po uznání. Jak a čím se ho dá dosáhnout?

Myslíš, že jsem děd Vševěd a že ti odpovím na všechno? Ne, ne, ne. Ale vážněji. Živím se jako profesor literatury a filmu na univerzitě ve Washingtonu D. C. Asi tak po měsíci působení v mém novém zaměstnání jsem začal přemýšlet nad tím, co je to autorita. A zjistil jsem, že o autoritu se nemusím snažit, tu získám u studentů, vím-li, o čem mluvím. Když ani nezveličuji, ani nezmenšuji. Pokud složité věci dokážu vysvětlit jednoduše.

Občas ke mně přichází mladí, ješitní, pravděpodobně budoucí spisovatelé. Někdy se mi zdá jejich sebevědomí přehnané – co s tím? Jak je přimět stát oběma nohama na zemi? Být o něco zdrženlivější, pokornější? Zeptám se tedy, co napsali a už otiskli. Nastává tichá chvilička rozpaků. Vzápětí je tatam nadutost, zpupnost a nafoukanost. Je nutné, aby člověk měl úctu k tomu, co dělá, aby byl skromný. Pokora je vzácná a nutná. Objevil jsem pro sebe pár věcí. K sobě má mít člověk úctu ve chvíli, když ví, že splnil slovo, dokončil práci, kterou si předsevzal. Ale mít sám k sobě přehnanou úctu nepůsobí zdravě. Je třeba hledat a nacházet rovnováhu. Jsem povahou spíše klaun. Raději si z věcí dělám legraci než naopak, ale i to má hranici. Taky občas chci, aby mě lidé brali vážně. Myslím si, že lidi nás berou tak vážně, jak si přibližně zasloužíme. Ve škole se studenty to tak funguje.

A kde je ta hranice?

Ta se pozná instinktem. Co byly dříve instinkty zvířete, z toho se vyvinula logika. Člověk má rozum, tím se liší od zvířat. Rozum ve spolupráci s instinktem umožní určit hranici, případ od případu, od situace k situaci. Podle toho, s kým jsme. Oč nám jde. Většinou rozhoduje rozum, úsudek, někdy porozumění, jindy se řídíme soucitem.

Autor: Alena Hájková

Foto: VIPosobnosti.cz

Reklama

Pozvánka

Vstupenky: Ticketpro

Najdete nás


Spolupráce

Partner VIP