Bém o Everestu 2 měsíce poté: ten dar jsem si ani nezasloužil

Autor: ALENA HÁJKOVÁ

Pavel Bém na Everestu | foto: archiv Pavla Béma
Facebook
Twitter
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

„Everest s bezvětřím a úžasným východem slunce byl dar, který jsem si snad ani nezasloužil,“ vzpomíná Pavel Bém dnes, v den svých 44.narozenin, na svoji pouť na nejvyšší horu světa. Jak se změnily vzpomínky pražského primátora na jeden z nejsilnějších životních zážitků dva měsíce poté?

Přesto, že se Pavel Bém již dávno naplno pustil do svých pracovních povinností, při jeho vyprávění o cestě na „střechu světa“ to ale vypadá, jako by se před chvílí vrátil z vrcholu. Některé zážitky s časem odcházejí, tento silně emotivní a fyzicky náročný zážitek zůstává natrvalo.

foto: archiv Pavla Béma

Co je pro vás důležité – cesta nebo cíl?

Ve svém životě se částečně řídím taoistickými zásadami, že i cesta může být cíl. Když jsem odjížděl na expedici, nebyl jsem si vůbec jistý, že se mi z různých objektivních důvodů vůbec podaří na horu vylézt. Byl jsem si vědom obrovské investice jak časové, tak finanční i politické. Přesto jsem se na cestu moc těšil i proto, že se jednalo o naplnění zralého horolezeckého snu. Těšil jsem se na fantastické zážitky a čas strávený se skvělými kamarády.

Od samého začátku jsem také věděl, že tato cesta pro mě bude obrovským obohacením. A musím říct, že se moje očekávání v tomto směru splnilo – cesta mě obohatila o spoustu nových poznatků a horolezecké zážitky od základního tábora až po poslední výškový tábor v Jižním sedle. A to vše bylo korunováno i skutečností, že se mi podařilo naplnit i samotný cíl cesty.

Ale i kdyby nebylo té “třešničky na dortu”, přesto bych se vrátil s velkým poznáním a vnitřním klidem.

Co na vás zapůsobilo nejvíc?

Po překonání různých problémů v naší cestě jsme se vydali k Everestu z jihu z nepálské strany, kde nás uvítaly nádherně kvetoucí hořce a orchideje, zelené louky. Přesto, že jsme nečekaně změnili trasu a ztratili čas, navštívili jsme cestou tibetské kláštery a chrámy, srdce spirituální nepálské části Tibetu.

Vnímal jsem projevy staré tibetské kultury, které si vážím. Na jedné straně tajuplnou magii tibetských lámaistických obřadů, na straně druhé mírumilovné náboženství, směřující více ke hledání lidské radosti, než ke konfrontaci s utrpením. Tibetské kláštery mají velkou psychospirituální sílu, která mi byla obrovskou injekcí pro namáhavý výstup.

Zajímavým místem pro nás byl chrám v Tengboche nebo Opičí chrám, v nepálštině nazývaný Swayambunath, odkud mám neobvyklý zážitek.

Jaký konkrétní zážitek to byl?

Buddhismus je cesta k poznání, moudrosti, dobré mysli a určité formy osvícení. V klášteře Tengboche jsme měli možnost zúčastnit se rituálního obřadu žehnání domorodé ženě, která provozovala jednoduchou ubytovnu s restaurací, tzv. lodge. U místních mnichů požádala o ceremoniál požehnání, který trval celý den… My jsme se náhodou stali jeho součástí a tak nám představený tohoto kláštera také požehnal.

Jaký konkrétní zážitek to byl?

Buddhismus je cesta k poznání, moudrosti, dobré mysli a určité formy osvícení. V klášteře Tengboche jsme měli možnost zúčastnit se rituálního obřadu žehnání domorodé ženě, která provozovala jednoduchou ubytovnu s restaurací, tzv. lodge. U místních mnichů požádala o ceremoniál požehnání, který trval celý den… My jsme se náhodou stali jeho součástí a tak nám představený tohoto kláštera také požehnal.

Kde jste byli ubytovaní?

Bydleli jsme v jedné z lodgi a pak u kamaráda. Poté jsme se přestěhovali do základního tábora a pak nás už čekal pouze výstup a další tábory směrem k vrcholu.

Měl jste strach na této cestě?

Ten musíte mít v horách neustále. Je zárukou určité zodpovědnosti, racionálního zvažování vlastních možností a poměřování rizik. Například mít strach vkročit do superrizikového terénu, kde je vysoká pravděpodobnost, že se na člověka zřítí lavina.

Může na vás působit i jiný druh strachu, který člověka činí nejistým tehdy, jakmile začne uvažovat, jestli na to, co podniká má, nebo ne. Tento strach naštěstí nepociťuji. Jinak bych se musel otočit a vrátit.

Určitý vnitřní neklid je zase motorem racionálního myšlení, je zárukou přežití.

Může mít člověk pokoru k něčemu, co chce pokořit?

Někteří lidé si myslí, že horolezec zdolá horu, postaví se na ni a tím ji pokoří. Je to falešná představa. Nejvyšší hory jsou tajuplné, magické, ale zároveň nebezpečné místo, kde měření velikosti síly a váhy člověka ve vztahu k hoře je jakoby srovnání Davida a Goliáše. Jediné, co můžete mít v sobě, je vůle, odvaha, nekonečná trpělivost.

Člověk musí mít víru, že skryté přírodní spirituální síly hory mu budou natolik nakloněny, že se otevřou a pustí ho do svých nejtajnějších komnat.

Posvátným místem každé hory je její vrchol. Toto velmi ctí také Šerpové a Tibeťané a proto se nikdy nedotknou samotného vrcholu hory. Zůstanou stát s respektem půl metru nebo metr pod samotným vrcholem. My to samozřejmě vnímáme jinak, ale já si myslím, že Mount Everest nelze pokořit, lze se mu pouze poklonit. To je otázka vnitřní pokory člověka.

Musím říci, že jsem nezažil pouhý okamžik setkání s magickým místem hory, ale strávil jsem tam 65 minut. Navíc jsem darem dostal bezvětří a neuvěřitelný východ slunce. Při pohledu na nádherné himálajské panorama se mi tajil dech. To byl dárek, který jsem si možná ani nezasloužil.