Redaktorka
V roce 2004 jsem měla úžasnou možnost setkat se v pražské thajské restauraci Arzenál s mistrem ve svém oboru, architektem, designérem Bořkem Šípkem, aby vznikl následující rozhovor, do knihy „O umění vycházet s lidmi, jak to vidí slavní“ Již tehdy byl nadčasový a dnes jej aktualizuji, protože tento skvělý člověk nás opustil, ale na druhou stranu stále zůstává s námi, říká autorka knihy, Alena Hájková. Jeho mělecká díla jsou dodnes ozdobou například Pražského hradu.
Měl i neměl. Obojí. Byl jsem přesvědčený, že chci studovat architekturu a věděl jsem, že proto udělám všechno, aby se mi to povedlo. Doufal jsem, že všechno vyjde.
Nevrátil jsem se hned. Vracel jsem se postupně, strašně dlouho. Byl to takový plynulý přechod.
Vracel jsem se tak, že jsem pracoval tady ve sklárnách. Po revoluci se to změnilo tak, že jsem začal přednášet jako profesor a v té samé době jsem začal pracovat pro Hrad, a to v době, kdy jsem nebyl ještě úplně zpátky z ciziny. To rozhodnutí vrátit se přišlo později. Já už jsem si na tuto zemi zvykal dříve, než jsem se oficiálně vrátil.
Česká republika není tak optimální země, abych mohl říct, že jsem si na ni zvykl. Mám k tomu, jak to tady funguje, hodně výhrad. Řekl bych, že Holandsko je země, kde se dá spíš zvyknout, než žít tady. Česká republika je zatím ještě zničena komunistickým systémem. Nemůžu říct, že bych si tady zvykl. Doufám, že se tady ještě něco změní.
Vrátil jsem se víceméně z praktických důvodů. Tady bylo tolik práce, že bylo praktičtější být tady než v Holandsku. Nakonec jsem se tady narodil, ale to není důvod, proč bych se vracel. Člověk se může vrátit i někam, kde právě něco dělá. Pracovat ve společnosti, kterou může sám něčím obohatit.
Asi ano. Myslím si, že jsem přizpůsobivý. Já osobně přizpůsobivost nevidím jako pozitivní věc. Někdy může vycházet i z nejistoty. Člověk se nechce ukázat, jaký je, proto se raději přizpůsobí.
To určitě, to jinak nejde. Musí tady být ochota obětovat nějaký volný čas. Ale to samo o sobě nestačí. Myslím si, že ani sebenadanější člověk se neprosadí, pokud se nedostane do nějakého plodného okolí. Určitě není dobrá cesta si předsevzít, že člověk musí být známý v nějakém oboru, a tak proto něco dělá. To není ono. Protože takový člověk dělá víceméně kompromisy a nemusí být natolik inteligentní, aby věděl, že to jsou kompromisy, že nejde svou vlastní cestou. On se jen přizpůsobuje, jde už prošlapanými cestami a to je vždy krátkodobá věc.
Víceméně tím odchodem z Německa do Holandska, protože jsem byl v tu dobu ještě mladý a v Holandsku mě nikdo neznal. Aby člověk dostal zakázky v architektuře, má dvě možnosti: Buďto bude dělat nějaké soutěže, jednu za druhou anebo bude mít v zázemí lidi, kteří nějakou malou zakázku zprostředkují, protože vám věří.
Jistě, ale například v architektuře – a je to tak – člověk musí vždycky udělat něco poprvé. Mně se dodnes stává i se všemi zkušenostmi, co mám, že někdo přijde se zakázkou a zeptá se, jestli jsem to už dělal, já řeknu, že ne, a on řekne, že chce někoho zkušeného. Člověk se neustále učí a stále musí dělat něco poprvé. Hlavně, když se člověk nespecializuje jen na jednu věc, pak je to těžké.
Designem jsem se zabýval odmalička. Jednak jsem tady, na Žižkově, vystudoval nábytkářskou školu, a to době, kdy design byl součástí navrhování nábytku, byl tedy součástí studia. Dále mě vždycky fascinovalo dělat různé experimenty. Ty jsem dělal pořád, i při architektuře, takže to nebylo tak, že bych se po architektuře začal věnovat designu.
Já se tomu moc nevěnuji, protože to jsou takové ty etikety, kterým nevěřím. Jsou na vratké půdě. Člověk může být miláčkem společnosti, ale to se může strašně rychle otočit. Myslím si, že je lepší dělat seriózně svoji práci a nestarat se o kritiky. O ty pozitivní už vůbec ne, protože ty jsou nezajímavé. Ty jsou dobré jen proto, že člověk ví, že se úplně neztratil, ale pro tvůrčí práci nejsou přínosem. Člověk by měl být vždy o krok dál než ti, kteří ho kritizují. Negativní kritiky můžou být velmi zajímavý, ale opravdu dobrých negativních kritik je strašně málo. V mém oboru je to tak, že lidi, kteří tomu rozumí, vědí, že věci můžou vypadat různě, že není jen jedna cesta. To už by se muselo něco hodně nepodařit, aby kritizovali. A ty kritiky, které přicházejí spíš ze závisti, z důvodu, aby se někdo před někým vytáhl, ty jsou naprosto nezajímavé.
Tato závist je hlavně profesionální. Ti, kteří nemají takové úspěchy, si myslí, že jim bylo ukřivděno. Domnívám se, že je to hlavně problém intelektuálů. Tím nechci říct lidí inteligentních. Já dělám velký rozdíl mezi intelektuálností a inteligencí. On to samozřejmě rozdíl je, ale i velmi inteligentní člověk může být po lidské stránce strašnej vůl.
Ono to nebylo jen díky Václavu Havlovi, přestože hodně mých věcí rozdal. Například holandská královna, ale i jiní státníci – a nejenom státníci -už měli moje věci ještě předtím, než jsem odešel do Česka. Měli možnost si je někde koupit. Já jsem se s nimi ale nesetkával, tomu jsem se vždycky spíše vyhýbal.
Já si tato setkání tak neberu, protože jsou to lidi normální, stejně jako každý jiný.
Trapasů bylo asi spoustu, já už si na ně moc nepamatuju. Tak třeba slovní přestřelky s holandskou královnou. Každý ví, že nemá zrovna nejhezčí nohy, proto má na dvoře jednu osobu, která má za úkol, kdykoliv si královna někam sedne, před ní postavit kytku, aby jí nebyly vidět nohy. Je to takový „kytkonoš“. Když přijela královna do Prahy a Havel mě představoval jako svého architekta, řekla: „Já vím, já ho dobře znám, to je ten, co dělá ty stoly s ošklivýma nohama.“ Královna má smysl pro humor, je to dobrá ženská.
Ano, já jsem zažil třeba v Japonsku v klášteře velmi zajímavé věci. Udělali pro mě velmi zvláštní ceremonii. Nebo na Bali. Tam jsem se dostal do míst, kam smějí jen bozi…
Na Bali to bylo velmi zajímavé, protože toto místo vyzařuje neuvěřitelný klid. Také je tam strašně silná černá magie, která je opravdu velmi nebezpečná. Samozřejmě je možné tomu nevěřit, ale ono to tam opravdu funguje. Staly se tam dost krutý věci. Vím o tom, protože sám jsem několik takových lidí poznal. Ve světě jsem se setkal i se šamany.
Třeba v Americe s Indiánkou, která mě vzala do prérie, tam rostla taková bodlákovitá rostlina a ona mi říkala, abych ji vytáhl ze země, že má ohromně léčivý kořen, který pomáhá na rakovinu, že je to úžasná rostlina. Tak jsem za ní vzal, chtěl jsem jí vytáhnout, až jsem si úplně popíchal ruku a tekla mi krev. S tím se nedalo hnout a ta ženská tu samou rostlinu jen pohladila a dvěma prsty ji vytáhla ze země! Měla skoro třičtvrtěmetrový kořen! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak bych tomu nevěřil. Ptal jsem se jí tedy, jak to dokázala, jak to udělala. Řekla mi, že musím umět s přírodou komunikovat. Tak to jsou pozitivní věci. O to je to Bali zajímavější. Jsou tam místa jak s pozitivním, tak s negativním působením.
Japonci mají velkou tradici v umění a v řemesle. Zažil jsem to v jedné keramické dílně, kam jsem šel pracovat a která existuje snad už deset generací. Hlína, která se namočí, se ukládá na nějakou dobu, aby uzrála. Čím déle zraje, tím lepší je výsledek. U nás, v malých fabrikách, se tomu říká koláč a ten se nechává odležet tak týden, dva. Zato v Japonsku když se jeden koláč odebere, položí se na jeho místo nový, pro potomky, kteří z něho budou zase něco vyrábět. Opravdu, tam dělají jen ze stoletých koláčů. Což je šílený, protože se nabízí otázka, jestli to má vůbec ještě cenu, jestli tam po celou tu dobu chemický proces ještě probíhá nebo ne. Ale například v betonu probíhají chemický procesy dokonce několik století. Nevím. Možná by v tom Japonsku stačilo pět let, ale oni to mají jako tradici, a proto neudělají keramiky víc, než kolik mají těch koláčů. Ačkoliv jsou tam tyto výrobky drahé, tuto tradici si stále drží. Ani komerce nepotlačí tyhle jejich ohromný tradice.
Mnoho se tam změnilo, dlouhou dobu bylo tradicí, že zaměstnanci dávali šéfovi dovolenou jako dárek a sami pracovali nepřetržitě. Dnes už všichni mají dovolené a funguje tam stejný sociální systém jako je tady.
Ano. Určitě. V Japonsku existuje velmi pozitivní slušnost mezi lidmi. Velká úcta a pokora. A tu můžete spatřit na každém kroku.
Samozřejmě architekturou. Ve Vídni přednáším na univerzitě design. V Japonsku jsem dělal například divadelní inscenaci, byla to tradiční japonská hra. Bylo to v rámci letního festivalu, venku v přírodě. To jsou takové ty nejmilejší práce.
Určitě, zážitky se také někde ukládají a vynořují se právě při té kreativní práci.
Prací.
Zažil jsem recepce, kde byly přísné příkazy, jak se musí lidi oblíkat, jinak se tam nikdo nedostal. Jenomže já jsem umělec, tak kravatu mít nemusím. U umělců se akceptují věci, které jsou u druhých nepřijatelné.
Oblékání je strašně důležité. Mám rád, když si lidé oblékají to, co se jim líbí a co mají chuť nosit, a neoblékají si zrovna to, co musí, aby dobře vypadali. Já osobně nechci být výstřední a být nápadný tím, co nosím. Proto jsem vždycky chodil v černém a myslel jsem si, že si mne nikdo nevšímá.
Jsem plachý, trošku se bojím lidí. Musel jsem třeba opakovat jeden semestr architektury, protože jsem nepřišel na zkoušku kvůli tomu, že bylo plné metro. Neměl jsem chuť nastoupit do vlaku.
Tak to je něco jiného. Tady se jedná o opravdu racionální proces. Dovedu si představit, že i malíř může malovat čistě emocionálně, ale design a architektura jsou užitečný věci a tam jsou kritéria úplně jiná. Je třeba přizpůsobit lidem, kteří je budou používat. Věci mohou vznikat ale i tak, že teprve lidé, kteří je vidí a používají, k nim dostanou nějaký vztah. To je právě ta přidaná hodnota, kterou funkcionalisti nechtějí uznávat a to je ten boj proti funkcionalistům. Nechápou kvality života. Kvalita života není v tom, že je něco praktické.
Ano, dávám, ale emoce se musí kontrolovat. Když se mi to nepovede, musím to dělat znova. Důležité je, aby to, co vytvářím, mělo určitou vnitřní linii. Když vyprávím pohádku, tak ta pohádka musí mít začátek, musí mít nějaký problém a nakonec nějaký happyend. Pak je to teprve pohádka. Ale kdybych například ráno vstal a bylo mi dobře, zato odpoledne mi bylo špatně a tyto emoce bych vložil do té jedné samé věci, pak je to znát a nemůže to dopadnout ve finále dobře. Proto je důležité umět kontrolovat své emoce.
Není to tím, že máte hodně bohatý vnitřní život?
Možná ano, nevím.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.