OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Máte mezi sebou hypochondra? Několik rad, jak ho poznáte

MUDr. Jan CIMICKÝ, CSc., exkluzivně pro VIPosobnosti.eu

Slovo hypochondr zní  v lidové mluvě téměř hanlivě a někdy se užívá jako neuctivé označení konkrétní osoby, která má neodůvodněné obavy o své zdraví. Není to však spravedlivé: hypochondr nemusí znamenat totéž co simulant, i když ho často lidé v jeho okolí takto vnímají.Existuje několik obrazů hypochondrických projevů a každý z nich je svým způsobem specifický.

Hypochondrie jako porucha osobnosti  

se projevuje u určitého, vrozeně úzkostného, asthenického okruhu osob. Již od dětství se takový jedinec snaží na sebe dbát, obává se nastuzení, je citlivý na změny teplot a zdá se , jako uměl sám sobě přivolat onemocnění, proto se  neustále hlídá a celý jeho život je nasměrován nejen na pozorování vlastní kondice a individuálního zdravotního stavu, ale pokrývá i nejbližší okolí, na něž přenáší své obavy. Ve škole se mu proto už děti často  posmívají a dobírají si ho, protože nikdy nezapomene čepici, rukavice nebo šálu, i v parném létě má svetr, protože co kdyby se ochladilo. I banální infekce někde v okolí je pro něho důkazem, že musí být ještě opatrnější a ostražitější. V dospělosti ho lidé obvykle vnímají jako podivína.

 Hypochondrie jako neurotická porucha  

se vyvíjí pozvolna, zejména u lidí přirozeně pečlivých, puntíčkářských a precizních, jestliže náhodnou koincidencí v jejich okolí se objeví a proběhne více nemocí. Takový jedinec se začne pravidelně a více pozorovat, naléhá na vyšetření, ale ani sebe jasnější negativní výsledek ho neuklidní a nepřinese žádoucí úlevu, klid a vyrovnanost. Nevěří mu. Jako by se tu porouchal přirozený mechanismus, neexistuje důkaz, který by dostatečně přesvědčil. Co když se odborníci zmýlili? Co když vyšetřovali a zkoumali nedostatečně?

 A tak nebohý neurotický hypochondr obchází ordinace odborníků a nikdy není opravdu uklidněn, vždycky existuje nějaká drobnost, která vzbudí jeho pochybnosti a on musí hledat další a další autority, které by mu říkaly totéž a marně. V jeho nitru hnízdí nevykořenitelné podezření, že ho lékaři klamou a nebo spíše neříkají celou pravdu. Myšlení se stává katathymní, poplatné emotivní obavě. Co když jsem přece jen nemocen? Začarovaný kruh této poruchy není snadné přerušit!

Hypochondrická deprese

je velmi nebezpečná  forma hlubokého vnitřního chorobného stavu a přináší skutečné utrpení. Bývá projevem těžké melancholie, kdy postižený nemá pochyby – on je nevývratně přesvědčen o své nevyléčitelné chorobě, bojí se že někoho nakazí a všem blízkým zničí život a že jeho vinou budou lidé trpět. Jeho přesvědčení o chorobě je tak pevné, že žádné důkazy nepomohou. Bude odpovídat :   „říkáte to, protože si myslíte, že neunesu pravdu. Já však stejně vím, že mi už není pomoci!“

Právě hypochondrické deprese páchají pod přesvědčením nemoci definitivní sebevraždy, někdy i rozšířené na okolí, aby „ nemuselo trpět z jeho viny…“

Jestliže psychiatr objeví u endogenní deprese hypochondrické prvky, je to vždy indikace k nejrazantnější terapii. Nebezpečí sebevražedného jednání je tu totiž opravdu vysoké.

Hypochondrický blud

doprovází jednu z nejčastějších dnešních duševních chorob, schizofrenii. Typická je pro něj jeho evidentní zvrácenost a nesmyslnost, jednoznačná nepodloženost. Vzniká na nereálném podkladě a je nevývratný. Dotyčný bude tvrdit, že má shnilá játra či kamenné srdce, často vyžaduje dosti bezohledně a agresivně složitá a zbytečná vyšetření, a když je prosadí, nedostaví se ani neomluví a pokud, tedy s velice rázovitou argumentací. Musel přišívat knoflíky, dočíst noviny a podobně…

  Hypochondrický blud vstoupí do jeho života jako fakt, o němž se nepochybuje, jenom se zaregistruje. Nevadí mu a vnímá jej  jako trvalou a neměnnou jistotu. Hovoří o  svém „ onemocnění“ klidně a zcela bez citového doprovodu jako by se to týkalo někoho jiného.

     Tak vypadá ovšem pouze vědecké vysvětlení problému. Skutečnost může být ještě pestřejší. I vy se můžete stát hypochondry, dostanete-li se do rukou lékaře nejistého, perfekcionisty či experimentátora. Takový odborník vychází z jasné premisy, že neexistují lidé opravdu zdraví, ale pouze nedokonale vyšetření. A postačí málo: lékař se zachmuřeně a dlouze zadívá do laboratorních výsledků, něco nejprve nesrozumitelně mumlá, kroutí hlavou, obrací lístek, pak se dlouze zahledí pacientovi do očí a povzdychne mnohoslibně : No, to ještě nemusí nic znamenat… „ a udělá výmluvnou pomlku, „ inu, za čtrnáct dní to zopakujeme, že?“

      Pacientovi nezbývá než vyděšeně souhlasit a celých čtrnáct  dnů se sžírá pochybnostmi, nejí, zvedá se mu žaludek, hubne a bledne a v určený den s chvějícími se útrobami očekává lékařův verdikt.

   A když lékař, opět dlouze  zadumán, bude prohlížet soustředěně výsledek, je to jasné! Nechce mu ublížit nemilosrdnou pravdu. Pacient nespí, chvílemi se potí, je mu horko, nemůže dýchat a propadá panice. Už je to tady!

   Lékař však přitom vůbec nemyslel na výsledky, ale vzpomínal usilovně, co mu manželka nařídila  cestou z práce nakoupit… 

  Jak vidíte, projevy hypochondrie jsou velmi různorodé a každá varianta vyžaduje jiný přístup.

Reklama

Pozvánka

Vstupenky: Ticketpro

Najdete nás


Spolupráce

Partner VIP