OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Klaus by se podle mě k srpnu 1968 postavil jinak než Zeman, říká Ladislav Jakl

20. srpna 2018

Den 21. srpen 1968 je pro mnoho lidí negativní vzpomínkou. Očekávaný projev u příležitosti 50. výročí vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa prezident Miloš Zeman na rozdíl od svého slovenského protějšku Andreje Kisky nepronese. Je to, podle Ladislava Jakla, bývalého tajemníka prezidenta Václava Klause správné rozhodnutí a jak on sám vzpomíná na tento den?

Prezident Miloš Zeman vzkázal po svém tiskovém mluvčím, že k 50. výročí sovětské okupace, tedy k 21. srpnu 1968 se nebude vyjadřovat a žádný projev nechystá. Jako důvod Jiří Ovčáček na Twitteru uvedl: "Svůj odvážný projev už pan prezident pronesl. Když za počínající normalizace prohlásil, že nesouhlasí s okupací. Za tento postoj byl vyhozen z práce, z Vysoké školy ekonomické. Takový projev vydá za tisíce čistě formálních a neupřímných proslovů, které 21. 8. jistojistě zazní". Jaký je, pane Jakle, váš názor na tento argument?

Takovou reakci pamětníka Miloše Zemana naprosto chápu. Ale takovou reakci prezidenta republiky nechápu vůbec. Jasněže se význam a vlastní obsah srpna 1968 a následné normalizace všelijak překrucuje a nafukuje, ale v lidech ony události právem zanechaly velké emoce, a to hlava státu na vědomí brát musí. Nějaký pietní akt bych tedy od svého prezidenta očekával. Stejně tak, jako bych ho čekal v únoru kolem 70. výročí, k zářijovému 80. výročí či v říjnu kolem 100. výročí.   

V případě, že by byl nyní na Hradě prezident Václav Klaus, jak by se podle vás zachoval, resp. co byste mu doporučil vy jako jeho tajemník?

Myslím, že Václav Klaus by toto výročí jako prezident neignoroval. A já bych mu doporučil jednu ze dvou variant. Buď uspořádat nějakou konferenci či seminář na téma nástupu normalizace, anebo nějaký formální důstojný vzpomínkový akt. Nebo obojí.

Lidé podle různých reakcí především na sociálních sítích, očekávají nějaké vyjádření, postoj od hlavy státu. Jsou o tom přesvědčeni i někteří politici. Nemělo by tedy proběhnout nějaké neutrální střízlivé vyhodnocení tehdejších událostí z geopolitického hlediska a která politická osobnost by tak měla učinit?

Ano, něco podobného jsem se snažil říci v předcházející odpovědi. Ale mám pocit, že je tak nějak už pozdě.

Jak vy, jako Ladislav Jakl, vzpomínáte na tento den, který mnohým lidem znemožnil pracovat v oboru, kariérní postup, pro všechny zavřel hranice a nahnal nás do určité šedi našich životů na dlouhých 20 let?

V srpnu 1968 jsem měl prázdniny mezi druhou a třetí třídou základní školy. Žil jsem tehdy s rodiči v Chebu. Jako všichni jsem měsíce před srpnem i měsíce po něm zažíval to společenské vření, okresní město to nemohlo minout. Moc jsem nechápal, o co jde, jen jsem věděl, že mezi sebou bojuje nové vedení státu, to byli ti hodní, s lidmi ze starého vedení, těmi zlými, co se chtěli vrátit do čela.

Na samu invazi mám vzpomínky odpovídající tomu věku, třeba s kamarádem Standou jsme si vzali praky, že půjdeme střílet po helikoptérách startujících za městem. Pak jedna nad námi opravdu přelétla, praky jsme zahodili a utekli do křoví. Ale než tyhle osobní vzpomínky považuju za důležité něco jiného.

I když po srpnové invazi ještě mnoho měsíců zůstala celá zem ve stejném revolučním kvasu, svoboda slova nebyla ještě dlouho nijak dotčena a normalizace měla plíživě přijít až příštím rokem, něco se v onen srpen zlomilo. Do té doby jsem tak nějak samozřejmě přijímal, že stávají režim a jeho představitelé, to vše je danost a ten stát je tak nějak prostě můj. Od toho srpna už můj nebyl. Začal jsem ho vnímat jako systém vůči mně nepřátelský, cizí, nesamozřejmý, vnucovaný. Včetně školy a učitelů. V pubertě už konfrontace s mocí byly každodenní realitou. Už jsem to nebral jako nespravedlnost, jako křivdu, ale jako nutný konflikt já a oni.

Nebýt srpna, možná bych ty konflikty bral s výčitkou: proč mě melete, já proti vám nic nemám! Ale po srpnu jsem už věděl, že „oni“ nejsou moji a já nejsem jejich. A „oni“ to věděli taky. Navzdory tomu, že to byla jen epizoda boje mezi dvěma křídly komunistů, byl pro mě srpen 1968 symbolem odcizení státu a zůstal jím po celá 70. a 80. léta.

Ladislav Jakl exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Foto: archiv VIPosobnosti.cz